Gasten
Žena se nadechovala k odpovědi, avšak manžel ji tentokrát předešel: „To bylo tak. Tam nahoře u jeskyní na druhé straně údolí žila Jarova rodina a u ní to všecinko začalo, pane.“ Gasten dožvýkal kus masa a polkl. „Tu noc jsem měl těžké sny, pane. Hrozné… děsivé a pak jsem slyšel křik. Já myslel, že se mi to pořád zdá. Ovšem další den ráno…“ muž se na chvíli odmlčel a chvíli jen oddychoval. Měradovi neuniklo, že mu zvlhly oči. Chasník si hrubými prsty otřel tvář. „Další den… bylo to divné, spoustu roboty okolo a tam na Jarově dvorci ticho, jako by spali. K poledni sme se tam vypravili. Je to trochu stranou, až tam nahoře, víte. Když sme zabušili na dveře jeho domu, nikdo nás neuvítal. I vešli sme dovnitř, prohledali pole, stáje, chlévy, vejměnek, prostě vše, ale nicinko sme nenašli. Ani živáčka, jen zvířata. Jako by Jar vzal ženu, děti, stařečky a odešli. Všeci.
Přes noc. A nicinko sebou nevzali. Máme tu takého stopaře, Julka. Dobrého lovce. Tak sme mu řekli, zda by se nepodíval, kam se poděli. A on že jo. Podíval se, hledal po cestě i okolo dvorce. I povedlo se mu to. Říkal, že vidí stopy dospělých, dětí i hůlku starého Jara, jak se mu při chůzi bořila do hlíny. Tak sme se po nich vydali. Nemuseli sme daleko.“ Polkl. „Julek nás doved k větší jeskyni. A když sme tam přišli, tak prvinko sme viděli jen oblaka much. Taky spousta hovad, mravenců, červů tam lezla a když sme pak ten hmyz vyplašili… válely se tam kusy těl. Všeci rozervaní. Celá rodina, úplně všici. Já vlastně ani nevím, jestli tam byli všici, protože nebylo poznat kdo je kdo, komu co patří. Jen jejich věci, oblečení, dřevěný malovaný koník, hůlka…“
Na chvíli zavládlo okolo stolu ticho. Jíst Měradovi připadalo trochu nepatřičné, a tak jen posunul pohár po stole. „To je…“ najednou nevěděl, na co se zeptat.
Doman
Už podruhé se v noci probudil. Nezdál se mu zlý sen, vlastně už dlouho žádné sny neměl, přesto si noční úbor zmáčel potem a celý se třásl. Zase jej volala. Nechtěl tam jít, ale dlouhá léta nedokázal vzdorovat. Posadil se a vstal. Shodil ze sebe propocený oděv, oblékl si tuniku, nazul obuv, opásal se, zasunul do pochvy tesák a přehodil přes ramena plášť. Vystoupal po schodech nahoru a odemkl dveře. Vkročil do ztemnělé kruhové místnosti se zabedněnými okny. Panovalo zde chladno, avšak Doman si sem ani v největší zimě nepřinesl koš s řeřavými uhlíky. Jakmile za sebou zavřel, změnil se vnitřní odpor v touhu být s knihou. Jak nejrychleji dokázal, rozžhnul svíčku na stole a upřel zrak na ten nenáviděný i milovaný svazek. Byl již otevřen. Nikoliv však na jediné dvoustránce, kterou dokázal přečíst, nýbrž na pro něj nečitelném mocném kouzlu se složitými obrazci.
Usedl ke knize a zcela upoután tím, co viděl, přejížděl pohledem jeden cizí znak za druhým. Netušil, co znamenají, ale jeho mysl byla dnes otevřená a on přesně věděl, co má udělat a říkat. Neuvažoval o tom, jaký to všechno má smysl. S knihou a mocí v ní obsaženou se již natolik provázal, že v její přítomnosti chtěl jen to, co mu bylo dovoleno chtít. Vytáhl dýku a začal chrčivým hlasem odříkávat neznámá slova. Čepel zbraně uchopil do dlaně a pomalu se v rytmu zaklínadla řezal. Krev kapala na obnažené stránky a mísila se s inkoustem napsaných znaků a nakreslených obrazců. Červenočerná huspenina stékala dolů na podlahu. Zde se rozlila do pravidelného kruhu, ztmavla a zaleskla se jako plocha zrcadla.
Vstup do hlubin
Nejprve klesali prudce dolů. Obklopovala je rozlehlá přírodní jeskyně s vysokými stropy a častými úzkými průchody. Výrazně se ochladilo a na stěnách se leskla vlhkost. Vstoupili do ještě většího dómu, na jehož konci se černal další průchod, tentokrát tvarovaný do pravidelného půloblouku. Prošli jím do přímé chodby s rovnou podlahou. Pohyb v ní byl oproti jeskyni velmi pohodlný. Na stěnách ani podlaze nespatřili žádné stopy po opracování. Jako by někdo tvaroval skálu podobně jako hrnčíř hlínu. Pokud to vytvořil člověk, musel podle toho, co Arfael věděla, znát velká tajemství ovládání hmoty.
Chodba se větvila a několikrát vstupovala do přírodních jeskyní. Zřídkakdy stoupala, většinou směřovala dolů. Jednotvárná chůze v temnotách otupila její mysl. Proč se raději nenechá nést v meči? Rozbolely ji nohy a ruku s pochodní už měla taky unavenou.
Silomír se zastavil tak prudce, až do něj málem vrazila.
„Sile…?“ chtěla jej napomenout, ale on ji syknutím přerušil.
Temnota před nimi i za nimi a kdesi vpředu pleskaly kapky o skálu. Už už se chtěla zeptat, co se děje, když ticho prořízl dlouhý ječivý výkřik.